Dielektrika

Fyzika normálních dielektrik

Psychologie učení

   Z pohledu psychologie označujeme učení jako "utváření chování či změny v chování založené na využití (vlivu) zkušenosti a probíhající jako mechanismus podmiňování" (Nakonečný, 2005). Někteří autoři chápou pojem podmiňování a učení jako synonymní. Vhodné je rovněž zmínit, že "naučené je opakem vrozeného" (Čáp, 1980).
    Podmiňování je vlastní všem živočichům. Zcela primitivní formy podmiňování jsou schopni dokonce i prvoci. Existuje mnoho druhů podmiňování. Velmi známé je klasické podmiňování (experimenty I.P. Pavlova). Jeho podstatou je spojení podnětů, přičemž časově předcházející podnět má signální funkci a je následován významným podnětem. V pokusech I.P. Pavlova bylo signálním podnětem rozsvícení červeného světla následované podáním potravy. Později psi vylučovali sliny již při rozsvícení světla. Podobné experimenty byly později realizovány i u lidí. Ukazatelem vytvoření dočasného spoje, vypracování diferenciace apod., byly fyziologické procesy (sekrece slin, reakce cév, změna kožního odporu,...).
    Dalším druhem je pak operační (instrumentální) podmiňování. Zde dochází k vytvoření spojení významných podnětů a reakcí, které vedly k jejich získání, pokud byly pozitivní (získání potravy, únik z klece), nebo vedly k jejich odstranění či vyhnutí se jim, pokud byly negativní (bolestivý úder elektrickým proudem). Pokusy v této oblasti provedl E.L. Thorndike (koncem 19. a začátkem 20. století) převážně s kočkami. Zvířata se naučila, že určité podněty jsou signálem něčeho významného, určité reakce vedou k získání něčeho příjemného, nebo že se určitou reakcí lze vyhnout něčemu nepříjemnému. Jedinec se tak učí určitým vzorcům chování (operanty), které vyplývají z důsledků jeho chování. Rozdílem oproti klasickému podmiňování je, že nesledujeme fyziologické projevy, ale spíše pohybové reakce (činnost kosterního svalstva). Zkoumaný jedinec má při experimentu více volnosti a je aktivnější. Učení probíhá na bázi pokus - omyl.
    Z pedagogického hlediska je velmi důležité učení jako řešení problému. V době 1. světové války experimentoval v této oblasti W. Köhler. Pokusná zvířata (šimpanz) uváděl do problémových situací, např. umístění banánu do výšky, do které se šimpanz dostal až po sestavení malé věže z krabic. Podle Köhlera je nejdůležitější fází okamžik, kdy dojde k "vhledu" do situace (německy Einsicht, anglicky Insight) a nalezení způsobu řešení. Oproti mechanistické koncepci pokusů a omylů, v případě mnohonásobného opakování byla zdůrazněna role kognitivních procesů a sloučila se problematika učení a problematika řešení problémů.
    Osvojování pohybových dovedností nazýváme senzomotorické učení. Tento druh učení se zkoumal na základě častého opakování nějaké motorické činnosti (vázání tkalcovského uzlu, psaní na stroji). Z experimentů je patrné, že v počátcích učení trvá činnost poměrně dlouho, zatímco později dojde ke snížení potřebného času. Toto snižování potřebného času není lineární, může se vyskytnout tzv. "plató", kdy jedinec dočasně nejeví žádné pokroky. Podstatnou metodou učení je zde cvičení, které chápeme jako "akčně programované zkušební provádění vzorců chování ... které jsou přiměřeně na úkoly, nebo na cíle orientovanému předvedení, vyvolávány z reakčního potenciálu" (O.W. Haseloff a E. Jorswieck, 1972). Rozhodujícím činitelem je utváření senzomotorické koordinace (koordinace smyslových dojmů a příslušných pohybů).
    Učení se způsobům sociálního chování, učení se "žít mezi lidmi", nazýváme sociální učení. Jedinec se v průběhu života setkává s mnoha lidmi, a proto je logické zkoumat vytváření vazeb mezi nimi a zpracovávání poznatků plynoucích z těchto styků. Mnohé z těchto styků mají zcela zásadní povahu (matka - dítě, dítě - školní třída) a jsou svojí podstatou velice důležité pro další rozvoj jedince. Experimenty byly zaměřeny na učení dětí napodobováním. Dětem byla promítnuta scéna, ve které se model choval surově k figuríně panáka. Děti byly rozděleny do tří skupin, přičemž v první byl model za své chování vůči figuríně chválen a odměňován, ve druhé byl napomínán a trestán a ve třetí nebyla agresivita hodnocena. Následně bylo dětem umožněno hrát si s totožnou figurínou. Byla prokázána zvýšená agresivita dětí z první skupiny. Z tohoto příkladu je zřejmé, jak velký vliv na děti mají postavy z televizních filmů a seriálů a jak snadno se tato "virtuální" agresivita přenese do reálného života. Napodobování je rovněž mechanismus, který se ve velké míře podílí na vzniku nikotinismu, alkoholismu, drogových závislostí a některých patologických projevů. Kromě napodobování můžeme rovněž nalézt zpevňování dané reakce druhými osobami nebo sociální skupinou - mluvíme o sociálním zpevňování. Příkladem může být dítě, které se uhodilo nebo dostalo hlad. Takové dítě začne křičet, dospělý přiběhne a začne dítě konejšit, chovat, nasytí je, Tímto procesem došlo ke zpevnění reakce a dítě v budoucnu bude řešit nepříjemné situace obdobně.
    Dalším mechanismem sociálního učení je identifikace. Někteří badatelé nerozlišují mezi identifikací a napodobováním. Rozdíl je především v předmětu napodobování resp. identifikace. U napodobování přejímáme především vnější formy chování, identifikace se týká spíše vnitřních postojů, názorů a dalších charakteristik (např. statečnost, schopnost obětovat se pro druhé, ale i bezohlednost). Snad každý člověk se někdy s někým identifikoval a tento mechanismus pozorujeme spíše u dětí a mladých lidí. Osobou, se kterou se jedinec identifikuje, může být otec, učitel, známý sportovec, filmový či literární hrdina. Jedinec přijme vnitřní charakteristiky této osoby a dojde k jejich interioraci. Právě učení identifikací je důležitým mechanismem formování morálních aspektů osobnosti, morální výchovy a sebevýchovy.
    Dalším druhem učení je habituace a vtiskání. Tyto formy učení se vyskytují i u zvířat na nižším stupni fylogenetického vývoje. Habituací rozumíme "změnu chování vyvolanou opakovanou nepřítomností negativního podnětu" (Nakonečný, 2005). Typický příklad je ztráta ostražitosti veverek v parku, které se nechají krmit od lidí. Tento druh učení se však vyskytuje i u lidí. U běžného člověka například vyvolává ženský výkřik snahu nalézt danou osobu a případně pomoci. U jedinců, kteří sledují filmy s násilnou tématikou, však může dojít k jakémusi "přivyknutí" a stejný výkřik je "nechá chladnými".
    V určitých fázích vývoje může dojít k impregnaci určitého klíčového podnětu - vtiskání. To můžeme pozorovat u housat těsně po jejich vylíhnutí, kdy dojde k impregnaci na "obraz matky" redukovaný na pohybující se předmět. Obraz matky je pak následován a je u něj hledána ochrana. Vznik stejné vazby pozorujeme i u dětí, případná nepřítomnost matky je spojena s citovou deprivací a případnými nežádoucími důsledky v chování (R. Spitz, 1946). Těmito důsledky jsou plačtivost a anaklitická deprese. Pokud se jedná pouze o krátkodobou nepřítomnost matky, vývoj dítěte se normalizuje. V případě dlouhodobější absence matky jsou poruchy vývoje nezvratné.

Pozn.
    Velmi zajímavým psychickým procesem je priming. Jedná se o druh stimulace, podněcování, primární aktivace. Priming můžeme definovat jako "druh paměti na nevědomé úrovni, který však jedince ovlivňuje a orientuje" (Kohoutek). Tento proces byl mnohokrát experimentálně prozkoumán, a to v rámci sociální psychologie, psychologie vnímání či aplikované psychologie. Výzkum se prováděl například primingem před testem ze všeobecných znalostí. Jedna skupina byla ovlivněna primingem na stereotyp univerzitní profesor, druhá skupina na stereotyp uklízečka. Priming byl realizován krátkým zamyšlením nad běžným dnem dané profese. Výsledkem bylo zjištění nepatrně lepšího výkonu osob, u kterých proběhl priming na stereotyp univerzitního profesora. Tyto výsledky můžeme vysvětlit na základě aktivace určitých schopností v důsledku aktivace určitého stereotypu.


Zpět na úvodní stránku                                        Zpět na Kapitoly z obecné psychologie