Dielektrika

Fyzika normálních dielektrik

Představivost

   Podobně jako je vnímání psychická funkce vytvářející vjemy, představování si znamená vytváření představ. Představu pak můžeme chápat jako "obraz předmětu, který není přítomen, pokud vůbec existuje nebo existoval" (Říčan, 2008). Představa je tedy názorný obraz něčeho, co v daném okamžiku nepůsobí na naše receptory. Může se jednat o konkrétní předmět, vůni, tvář, bolest, pohyb atd. Představy můžeme rozlišit na spontánní a navozené vlastním úsilím. Dalším typem jsou představy vsugerované jinou osobou. Představy lze do určité míry ovládat vůlí, existují ale stavy, kdy představy ovládat nelze (silný strach, velká touha,...). Zajímavým tématem je funkce představ. Představy fungují jako náhradní uspokojení potřeb - představování si, co bychom dělali, kdybychom vyhráli v loterii, měli bicepsy kulturisty nebo ňadra modelky. Představy mohou být falešným únikem před realitou nebo mohou sloužit k vyrovnání vnitřního napětí. Funkcí představ může být i příprava před nějakou činností - to můžeme pozorovat u akrobatických lyžařů, kteří před skokem procvičují pohyby, které budou za letu provádět. Představy a hlavně mentální manipulace s nimi jsou předmětem testování rozumových schopností.
    Výzkum představ byl dlouhou dobu opomíjen. Badatelé se domnívali, že představy jako předmět zkoumání jsou příliš subjektivní. Vlivem behaviorismu se v této oblasti udělal významný pokrok teprve nedávno. Zjištěné poznatky zužitkovala psychoterapie ve formě řízené imaginace. Během řízené imaginace se představy pacienta rozvíjejí pod odhledem terapeuta, který pacienta nenásilně vede ke klasickým tématům lidské existence - smrt, zrození, rozchod, láska nenávist apod. Výsledkem je hlubší sebepoznání, uvolnění a nový pohled na své osobní problémy. Průkopníkem v této oblasti byl slavný C.G. Jung.
    Psychoterapie má kořeny v psychoanalýze, kterou sám její tvůrce Sigmund Freud (1856 - 1939) definoval jako "vědu o nevědomí". Freud vytvořil psychoanalýzu na základě vlastní klinické zkušenosti. Jeho pacienty byli vídenští neurotici a Freud vytvořil teorii vzniku neurózy v důsledku sexuální frustrace.  Avšak i u Freuda se pojetí neuróz vyvíjelo, a tak nakonec dospěl k myšlence, že neuróza vzniká díky potlačování Ega z jedné strany pudy (Id) nebo ze strany druhé morálkou (Superego). Práce Freuda je klasické dílo psychoanalýzy. Můžeme však říci, že již nedlouho po svém vydání je toto dílo podrobováno tvrdé kritice. Sám Freud některé své názory následně koriguje, ale dodnes panují pochybnosti o některých myšlenkách. V akademických kruzích je jeho teorie nepřijatelná. Velice kriticky se v tomto směru vyjadřuje německá psychoanalytička K. Horneyová, která například právem Freudovi vytýká, že nebral zřetel ke kulturním faktorům a tedy i rozdílům v psychice a svůj obraz člověka bral jako univerzální. Zdrcujícím způsobem pak odsuzuje Freudovo pojetí ženské psychiky, jehož základem bylo přecenění ženské "závisti penisu". Podle Horneyové pak potřebuje psychoanalýza přehodnocení nikoliv vyvrácení. Zároveň však poukazuje na mnohé aspekty psychoanalýzy, které jsou do značné míry pouze spekulativní. Podobným procesem prošla i díla takových velikánů, jako byl J. Piaget. jeho přístup k vývoji dětské psychiky (teorie kognitivního vývoje) patří mezi nejambicióznější a nejvíce revoluční teorie raného období lidského života. Přesto se nevyhnul kritice a jeho práce byla několikrát revidována. Příkladem může být práce L.S. Vygotského Psychologie myšlení a řeči. V této publikaci je diskutována především vnitřní a vnější řeč a vývojové přechody mezi nimi. Vygotskij zajímavě pohlíží na egocentrickou řeč dětí do 6 let a vysvětluje její vznik a následné vyhasnutí. Celá publikace je však koncipována jako kritika Piagetova přístupu.
    Zajímavý pokus o kritickou integraci psychoanalýzy s poznatky teorie učení přináší teorie osobnosti Dollarda a Millera. Na základě četných pozorování a experimentů dospěli oba psychologové k závěru, že neurózy jsou naučené a jejich podstatou je naučený strach. Behaviorismus rovněž zdůrazňuje vliv nevědomí a rozeznává tak nevědomé učení. Experimenty v této oblasti provedl v roce 1950 Greenspoon. Tento psycholog posadil své pokusné osoby zády k sobě a vyzval je, aby nahlas říkaly slova, která je napadnou. Odpovědi registroval na magnetickém záznamu. Vždycky, když pokusná osoba vyslovila nějaké slovo v množném čísle, zpevnil je tím, že řekl "mhmhmm". V experimentální skupině počet slov uvedených v množném čísle v průběhu dalšího experimentu ve srovnání s kontrolní skupinou značně stoupal, pokusné osoby si však samy nebyly vědomy toho, že říkají stále více slov v množném čísle. To poukazuje na skutečnost, že zpevnění může být nevědomé a že může působit automaticky.


Zpět na úvodní stránku                                        Zpět na Kapitoly z obecné psychologie