kde d je tloušťka dielektrika s permitivitou .
    Protože požadovaným maximálním napětím je zdola omezena tloušťka dielektrika d, je možné zvyšovat kapacitu při daných rozměrech jen velikostí permitivity . Protože , kde je permitivita vakua, je výhodné jako dielektrika použít látky s vysokou dielektrickou konstantou . Vzhledem k tomu, že dielektrika s vysokou relativní permeabilitou mají velké dielektrické ztráty a je výrazně závislé na teplotě, uplatňují se u kondenzátorů dielektrika, která představují kompromis (vysoká a vysoká dielektrická pevnost)
    Kondenzátory vzduchové mají zanedbatelné ztráty i při vysokých kmitočtech, nelze však dosahovat malých d, elektrody musí být mechanicky pevné a dosahuje se jen velmi malých kapacit - například pro . Vzduchové kondenzátory se proto uplatňují prakticky jen v rozhlasových a televizních vysílačích.
    Slídové kondenzátory používají jako dielektrika slídu s od 3 do 7 (podle naleziště). Poměrně malá hodnota a nevhodné mechanické vlastnosti dielektrika (nedá se stáčet do svitků) jsou vyváženy dlouhodobou stabilitou, malou teplotní závislostí a velmi malým ztrátovým úhlem .
    Papírové kondenzátory se konstruují výhradně jako svitkové. Svitek může mít tvar válce, ale může být i zploštělý. V prvním případě se zalévají do vhodného reaktoplastu, v druhém se umisťují do kovových krabic (krabicové kondenzátory). Dielektrikum tvoří impregnovaný papír. Ztrátový úhel je řádu , kmitočtová použitelnost závisí na provedení vývodů. Prostorově úspornější je provedení MP (metalizovaný papír).
    Kondenzátory s dielektrikem z umělých hmot (polystyrén, polyester) se mohou vyrábět ve svitkovém provedení, podobně jako kondenzátory papírové, mají však lepší ztrátový činitel . Mohou se však, podobně jako slídové kondenzátory, vyrábět se sendvičovou strukturou, na rozdíl od slídových kondenzátorů mohou však obsahovat až několik set vrstev.
    Značně širokého spektra dielektrik používají kondenzátory keramické. Keramická dielektrika jsou materiály s velmi širokým rozsahem dielektrické konstanty od 6 (porcelán), 7 (steatit) až do hodnot řádu . Materiály s nejvyššími hodnotami jsou feroelektrika, mají proto poměrně nízkou hodnotu rezistivity (okolo proti až u keramik s nízkou dielektrickou konstantou). Navíc je jejich dielektrická konstanta (a tím i kapacita) výrazně závislá na teplotě.
    Kapacity běžných slídových kondenzátorů dosahují do 10 nF, keramické do, papírové a umělohmotné do . Větších kapacit při malých rozměrech dosahují jen kondenzátory elektrolytické. Základ elektrolytického kondenzátoru tvoří do svitku stočený plech z vhodného materiálu (nejčastěji hliník, ale i tantal nebo titan). Povrch tohoto kovového svitku se při výrobě naleptá, na povrchu se vytvoří houbovitá struktura, čímž se mnohonásobně zvětší povrchová plocha. Vytvořit dielektrikum na takto složitě tvarované ploše je možné jen oxidací. Na hliníkovém plechu se vytvoří vrstva , což je dielektrikum s poměrně dobrými dielektrickými vlastnostmi: , dielektrická pevnost 15 kV/mm. Tloušťka vrstvy oxidu se volí podle požadované hodnoty maximálního napětí. Druhá elektroda takového kondenzátoru nemůže být vzhledem ke složitosti povrchu kovová. Tvoří ji elektrolyt v kapalné nebo pastovité podobě, který je spolu s oxidovaným plechem uzavřen do kovového pouzdra, na které se přivádí druhý vývod kondenzátoru. K snížení sériového odporu se pouzdro spojuje s dalším plechem, který je stočen do svitku společně s plechem obsahujícím dielektrikum. Vnější pouzdro může být vyrobeno i z umělé hmoty, použitelná polarita je naznačena znaménky +,- u jednotlivých vývodů. Dielektrikum se vytváří formovacím procesem, při kterém se na leptaný plech přivádí kladný pól vnějšího zdroje napětí. Elektrolytické kondenzátory není proto možné použít při opačné polaritě napětí, než které mělo napětí formovací, došlo by k postupnému zániku dielektrika, k uvolňování plynů a případně i k roztržení pouzdra vzniklým přetlakem. Aby případný přetlak nedosahoval nebezpečně vysokých hodnot, opatřují se kovová pouzdra bezpečnostním ventilem, který je nejčastěji tvořen gumovou fólií. Elektrolytické kondenzátory se tedy dají použít jen pro napětí s naznačenou polaritou. Tato polarita se vyznačuje i ve schématické značce. Pokud chceme použít kondenzátor i pro střídavá napětí bez superpozice na stejnosměrné napětí povolené polarity (například jako rozběhový kondenzátor do pomocných fází jednofázových motorů), mohou se dva kondenzátory zapojit antiseriově.
    Elektrolytické kondenzátory dosahují kapacit přes 100 mF, existují i speciální kondenzátory na malá napětí, jejichž kapacity dosahují několika faradů při rozměrech několika centimetrů. Vlivem technologie (obtížně kontrolovatelný proces leptání a oxidace) mají vyráběné elektrolytické kondenzátory velké výrobní tolerance, například -10 až 100%. Kapacity jsou navíc časově nestabilní (tloušťku dielektrika může ovlivnit i krátkodobé přepólování) a vysycháním elektrolytu se časem postupně zvyšuje sériový odpor . Kapacita je rovněž výrazně závislá na teplotě. Ztrátový úhel se pro různé typy a kmitočty superponovaného napětí pohybuje od do .
    Kondenzátory s proměnnou kapacitou - ladící kondenzátory a kapacitní trimry se používají k nastavení rezonančního kmitočtu LC obvodů. Tvoří je jeden nebo několik párů kovových desek ve tvaru polokruhu, vzájemně otočně uložených. Pootočením soustavy pohyblivých desek se zvětšuje nebo zmenšuje sdílená plocha S elektrod, tím se mění kapacita. Kapacitní trimry mohou být provedeny i jako kondenzátory válcové se skleněným dielektrikem. Vnitřní kovový válec je spojen se šroubem, jehož otáčením v pevné matici se válec axiálně posouvá a mění tím velikost sdílené plochy s vnějším válcovým plechem. Maximální hodnoty kapacit takových trimrů jsou velmi malé - do několika pF. Ladící kondenzátory, pokud mají dosáhnout větších kapacit jsou velmi rozměrné, proto jsou dnes nahrazovány kapacitními diodami.