Paměť
Jedním z nejdůležitějších kognitivních procesů je paměť, tedy osvojení nějaké informace a její následné vybavení. Jedním z prvních badatelů, který se pamětí zabýval, byl Hermann Ebbinghaus. Jeho práce je dodnes zajímavá. Ebbinghaus zkoumal, jakou část určené látky je schopen si zapamatovat a následně vybavit v závislosti na času, který od procesu učení uběhl. Celý výzkum realizoval pomocí krátkých jednoslabičných slov bez jakéhokoliv významu. Použil slova jako DAX, BOK nebo YAT. Několik těchto slov se Ebbinghaus naučil a následně sledoval, kolik si jich je schopen vybavit následující den a ve dnech příštích. Zjistil, že počet vybavených slov s plynoucím časem postupně klesá. Když celou situaci graficky znázornil, dospěl k takzvané křivce zapomínání. Tato křivka je exponenciální funkcí. Ebbinghaus dále zkoumal změny této křivky po opakovaném učení použitých slov. Zjistil, že jeden den po prvním naučení látky si je schopen vybavit pouze asi 10% slov. Pokud však učení opakoval, po několika dnech již ovládal přes polovinu učeného textu. To je samozřejmě každodenní zkušenost každého studenta. Následující obrázek zobrazuje křivku zapomínání a závislost jejího průběhu na každodenním opakování učeného textu.
Na vodorovné
ose jsou vynášeny jednotlivé dny a svislá
osa nám ukazuje množství zapamatovaného textu.
Všimněme si, jak křivka bez opakování velice
rychle klesá. To znamená, že bez průběžného
opakování si je jedinec schopen zapamatovat pouze zlomek
z původního objemu informací. Ebbinghaus celý
proces matematicky vyjádřil pomocí vztahu
,

kde R je paměťová retence (schopnost udržet informaci), t je čas a S je relativní síla paměti. V rovnici vystupuje Eulerovo číslo e, jedno z tzv. transcendentních čísel, mezi které patří mimo jiné i Ludolfovo číslo
.
V průběhu života člověk získává obrovské množství informací. Mezi nimi vybírá ty nejdůležitější a snaží se je zapamatovat. Z biologického pohledu vytváří a udržuje nervová spojení mezi neurony. Pokud se spojení neuronů vytvoří, je velice slabé. Až následné opakování zesílí spojení. V okamžiku, kdy spojení není obnovováno, nevratně zaniká. V průběhu života se mění způsob zapamatování, ale není pravda, že by starší lidé měli slabší relativní sílu zapamatování. Paměť můžeme cvičit rozmanitými způsoby, a tak ji ovlivnit. Mezi klasická paměťová cvičení patří šachy, křížovky, sudoku nebo učení cizího jazyka. Těmito cvičeními může jedinec své schopnosti do stáří nejen udržet, ale také v netušené míře dále rozvíjet logické myšlení a zvyšovat kreativní i mentální potenciál. Zde je vidět, jak úzce spolu kognitivní procesy souvisí. Rozvoj jedné části této oblasti může vézt k aktivaci dalších částí.
Zkoumání paměti samozřejmě Ebbinghausem neskončilo, a tak dnes máme celkem ucelenou představu o tomto kognitivním procesu.
Úhelnými kameny paměti jsou ukládání a vybavování informací. Amnézie vzniká při postižení jednoho nebo více těchto procesů. V lidském mozku je několik paměťových systémů, které se od sebe liší obsahem, časovým rozpětím, jež pokrývají, a svým anatomickým podkladem.
Velmi užitečné je rozdělení paměti na explicitní a implicitní. Explicitní paměť, někdy označovaná též jako deklarativní, se vztahuje k vědomému vybavování informací a dále se dělí na paměť epizodickou a sémantickou. Epizodická paměť se týká uplynulých událostí a dějů, které jsme prožili a k nimž máme často osobní vztah (např. zážitky z dovolené, školní léta, citové vztahy). Naproti tomu všeobecné deklarativní informace, pojmy, zeměpisné znalosti, fyzikální vzorce, rovnice a řada dalšího faktografického materiálu, který si v průběhu života osvojujeme, jsou doménou sémantické paměti. Implicitní paměť zahrnuje především procesy na nevědomé úrovni, ukládání informace mimo vědomou kontrolu. Týká se například i osvojování některých dovedností (např. chůze), neasociativního učení, habituace, primingu, klasického podmiňování a bezděčných návyků.
Zkoumáme-li paměť detailněji z biologického hlediska, pak je paměť funkčním systémem mozku. Je organizovaná, hierarchizovaná, integrovaná a v dospělosti strukturálně fixovaná. Hipokampus zpracovává všechny senzorické informace. Silná emoce způsobí opakování, vracení se. Amygdala se podílí na znovuvyvolání emočně laděných vzpomínek. Limbický systém zatím indiferentní informace emočně zbarví a pomůže je uložit do paměti. Prefrontální kortex je zpracuje na nejvyšší úrovni analýzy a syntézy. V asociačních systémech kůry probíhá mapování centrálních reprezentací, které registrují proměny zevního a vnitřního prostředí. Tyto mapy jsou vlastně paměťové stopy, které mohou být vyvolány pomocí asociačního kortexu.
Faktory paměti a myšlení tvoří funkční jednotu, neboť myšlení pracuje s informacemi (myšlenkové operace), které jsou dány, a s informacemi, které jsou z daných a v paměti uložených informací odvozovány. V roce 1959 rozlišil J. P. Guilford několik druhů schopností určených faktorovou analýzou a označil je jako dimenze. Do dimenze inteligence zařadil i paměť, kterou dále analyzoval, jak ukazuje následující matice.
V průběhu života člověk získává obrovské množství informací. Mezi nimi vybírá ty nejdůležitější a snaží se je zapamatovat. Z biologického pohledu vytváří a udržuje nervová spojení mezi neurony. Pokud se spojení neuronů vytvoří, je velice slabé. Až následné opakování zesílí spojení. V okamžiku, kdy spojení není obnovováno, nevratně zaniká. V průběhu života se mění způsob zapamatování, ale není pravda, že by starší lidé měli slabší relativní sílu zapamatování. Paměť můžeme cvičit rozmanitými způsoby, a tak ji ovlivnit. Mezi klasická paměťová cvičení patří šachy, křížovky, sudoku nebo učení cizího jazyka. Těmito cvičeními může jedinec své schopnosti do stáří nejen udržet, ale také v netušené míře dále rozvíjet logické myšlení a zvyšovat kreativní i mentální potenciál. Zde je vidět, jak úzce spolu kognitivní procesy souvisí. Rozvoj jedné části této oblasti může vézt k aktivaci dalších částí.
Zkoumání paměti samozřejmě Ebbinghausem neskončilo, a tak dnes máme celkem ucelenou představu o tomto kognitivním procesu.
Úhelnými kameny paměti jsou ukládání a vybavování informací. Amnézie vzniká při postižení jednoho nebo více těchto procesů. V lidském mozku je několik paměťových systémů, které se od sebe liší obsahem, časovým rozpětím, jež pokrývají, a svým anatomickým podkladem.
Velmi užitečné je rozdělení paměti na explicitní a implicitní. Explicitní paměť, někdy označovaná též jako deklarativní, se vztahuje k vědomému vybavování informací a dále se dělí na paměť epizodickou a sémantickou. Epizodická paměť se týká uplynulých událostí a dějů, které jsme prožili a k nimž máme často osobní vztah (např. zážitky z dovolené, školní léta, citové vztahy). Naproti tomu všeobecné deklarativní informace, pojmy, zeměpisné znalosti, fyzikální vzorce, rovnice a řada dalšího faktografického materiálu, který si v průběhu života osvojujeme, jsou doménou sémantické paměti. Implicitní paměť zahrnuje především procesy na nevědomé úrovni, ukládání informace mimo vědomou kontrolu. Týká se například i osvojování některých dovedností (např. chůze), neasociativního učení, habituace, primingu, klasického podmiňování a bezděčných návyků.
Zkoumáme-li paměť detailněji z biologického hlediska, pak je paměť funkčním systémem mozku. Je organizovaná, hierarchizovaná, integrovaná a v dospělosti strukturálně fixovaná. Hipokampus zpracovává všechny senzorické informace. Silná emoce způsobí opakování, vracení se. Amygdala se podílí na znovuvyvolání emočně laděných vzpomínek. Limbický systém zatím indiferentní informace emočně zbarví a pomůže je uložit do paměti. Prefrontální kortex je zpracuje na nejvyšší úrovni analýzy a syntézy. V asociačních systémech kůry probíhá mapování centrálních reprezentací, které registrují proměny zevního a vnitřního prostředí. Tyto mapy jsou vlastně paměťové stopy, které mohou být vyvolány pomocí asociačního kortexu.
Faktory paměti a myšlení tvoří funkční jednotu, neboť myšlení pracuje s informacemi (myšlenkové operace), které jsou dány, a s informacemi, které jsou z daných a v paměti uložených informací odvozovány. V roce 1959 rozlišil J. P. Guilford několik druhů schopností určených faktorovou analýzou a označil je jako dimenze. Do dimenze inteligence zařadil i paměť, kterou dále analyzoval, jak ukazuje následující matice.
Matice faktorů paměti | |||
Druhy zapamatovaného |
Druhy obsahů paměti | ||
- | Obrazové obsahy | Symbolické obsahy | Sémantické obsahy |
Látka | Vizuální paměť | Rozpětí paměti | Abstraktní paměť pro významy a ideje |
Sluchová paměť | |||
Asociace | - | Paměť pro smysluprosté souvislosti |
Paměť pro smysluplné souvislosti |
Systémy | Paměť pro prostorové uspořádání |
- | Paměť pro časové průběhy |
Proces
zapamatování ovlivňuje mnoho činitelů. Pozitivně
ovlivňuje zapamatování například
opakování, vhodné členění učeného
textu, důležitost, zájem, význam, praktické
uplatnění a doba trvání pozornosti. V
neposlední řadě také transfer, kdy již naučená
látka podporuje učení látky nové. Kromě
těchto pozitivních činitelů se však uplatňují i
překážky zapamatování - retroaktivní a
proaktivní interference. Retroaktivní
interference působí zpětně na již osvojenou látku.
Učená látka brání vybavení
dříve učené látky. Proaktivní interference
působí opačně. Již naučená látka
brání osvojení látky nové. To můžeme
pozorovat při učení druhého cizího jazyka.
Dalším činitelem je pak aktuální
psychický stav. Je zřejmé, že k
zapamatování a vybavení dojde nejlépe v
prostředí, které splňuje podmínky
efektivního učení dané psychohygienou. Naopak ve
stresu či úzkostném stavu může být látka pro
vybavení nedostupná a zapamatování
kvalitativně i kvantitativně horší.