kde R je paměťová retence (schopnost udržet informaci), t je čas a S je relativní síla paměti. V rovnici vystupuje Eulerovo číslo e, jedno z tzv. transcendentních čísel, mezi které patří mimo jiné i Ludolfovo číslo .
    V průběhu života člověk získává obrovské množství informací. Mezi nimi vybírá ty nejdůležitější a snaží se je zapamatovat. Z biologického pohledu vytváří a udržuje nervová spojení mezi neurony. Pokud se spojení neuronů vytvoří, je velice slabé. Až následné opakování zesílí spojení. V okamžiku, kdy spojení není obnovováno, nevratně zaniká. V průběhu života se mění způsob zapamatování, ale není pravda, že by starší lidé měli slabší relativní sílu zapamatování. Paměť můžeme cvičit rozmanitými způsoby, a tak ji ovlivnit. Mezi klasická paměťová cvičení patří šachy, křížovky, sudoku nebo učení cizího jazyka. Těmito cvičeními může jedinec své schopnosti do stáří nejen udržet, ale také v netušené míře dále rozvíjet logické myšlení a zvyšovat  kreativní i mentální potenciál. Zde je vidět, jak úzce spolu kognitivní procesy souvisí. Rozvoj jedné části této oblasti může vézt k aktivaci dalších částí.
    Zkoumání paměti samozřejmě Ebbinghausem neskončilo, a tak dnes máme celkem ucelenou představu o tomto kognitivním procesu.
    Úhelnými kameny paměti jsou ukládání a vybavování informací. Amnézie vzniká při postižení jednoho nebo více těchto procesů. V lidském mozku je několik paměťových systémů, které se od sebe liší obsahem, časovým rozpětím, jež pokrývají, a svým anatomickým podkladem.
    Velmi užitečné je rozdělení paměti na explicitní a implicitní. Explicitní paměť, někdy označovaná též jako deklarativní, se vztahuje k vědomému vybavování informací a dále se dělí na paměť epizodickou a sémantickou. Epizodická paměť se týká uplynulých událostí a dějů, které jsme prožili a k nimž máme často osobní vztah (např. zážitky z dovolené, školní léta, citové vztahy). Naproti tomu všeobecné deklarativní informace, pojmy, zeměpisné znalosti, fyzikální vzorce, rovnice a řada dalšího faktografického materiálu, který si v průběhu života osvojujeme, jsou doménou sémantické paměti. Implicitní paměť zahrnuje především procesy na nevědomé úrovni, ukládání informace mimo vědomou kontrolu. Týká se například i osvojování některých dovedností (např. chůze), neasociativního učení, habituace, primingu, klasického podmiňování a bezděčných návyků.
    Zkoumáme-li paměť detailněji z biologického hlediska, pak je paměť funkčním systémem mozku. Je organizovaná, hierarchizovaná, integrovaná a v dospělosti strukturálně fixovaná. Hipokampus zpracovává všechny senzorické informace. Silná emoce způsobí opakování, vracení se. Amygdala se podílí na znovuvyvolání emočně laděných vzpomínek. Limbický systém zatím indiferentní informace emočně zbarví a pomůže je uložit do paměti. Prefrontální kortex je zpracuje na nejvyšší úrovni analýzy a syntézy. V asociačních systémech kůry probíhá mapování centrálních reprezentací, které registrují proměny zevního a vnitřního prostředí. Tyto mapy jsou vlastně paměťové stopy, které mohou být vyvolány pomocí asociačního kortexu.
    Faktory paměti a myšlení tvoří funkční jednotu, neboť myšlení pracuje s informacemi (myšlenkové operace), které jsou dány, a s informacemi, které jsou z daných a v paměti uložených informací odvozovány. V roce 1959 rozlišil J. P. Guilford několik druhů schopností určených faktorovou analýzou a označil je jako dimenze. Do dimenze inteligence zařadil i paměť, kterou dále analyzoval, jak ukazuje následující matice.