Dielektrika

Fyzika normálních dielektrik

Myšlení

   Z vnímání se ve spojení s praktickou činností a komunikací vyvinula vývojově vyšší forma poznávání - myšlení. Myšlení je způsob poznávání, který umožňuje překračovat vnímanou skutečnost a uspořádat ji do hierarchicky organizovaných významových struktur. V tomto smyslu je možno myšlení charakterizovat buď jako poznávání zprostředkované určitými operacemi s určitými kognitivními prvky, anebo jako proces, který z daných informací vytváří informace nové, nebo je přetváří. Pojem informace zde má dvojí význam: obsahový (umožňuje identifikaci něčeho) a selektivní (umožňuje diferenciaci podnětů).
    Myšlení můžeme definovat jako "chápání a řešení problémů" (Nakonečný, 2003). Pak můžeme říci, že funkce myšlení je zejména řešení problémů a problém je nějaká nežádoucí situace, která může být změněna na žádoucí. Podstata myšlení je "psychická (vnitřní) manipulace se symboly, s představami i vjemy jakéhokoliv druhu" (Říčan, 2008). Přičemž tato manipulace umožňuje analyzovat vztahy mezi jevy a na základě toho předpovídat jevy, jež nastanou - buď bez našeho přičinění, nebo v důsledku naší činnosti. To znamená, že myšlení nám také pomáhá účelně jednat. Jde o zvláštní, patrně nejsložitější a nejdokonalejší kognitivní proces, typický pro člověka. Myšlení je rovněž vývojově nejmladší a nejkřehčí funkce schopnostního aparátu, vyvíjí se nejpozději a nejvíce trpí únavou, alkoholem, nadměrným vzrušením apod. Bylo provedeno mnoho pokusů se zvířaty, podle kterých usuzujeme, že jednoduché formy myšlení můžeme nalézt i u primátů a u řady vývojově ještě nižších živočichů. Pokud například umístíme do zorného pole šimpanze banán, který je mimo dosah, ustane v pohybu (jakoby "přemýšlí"). Je-li zároveň po ruce dlouhá hůl, snadno problém vyřeší a banán si přisune. Úkol však můžeme ztížit a dlouhou hůl umístit mimo jeho dosah a v jeho dosahu bude pouze hůl krátká, která nepostačuje k přisunutí banánu, ale je dostatečně dlouhá k přisunutí delší hole. K vyřešení takového problému potřebuje šimpanz delší čas (opět se "zamyslí"), nicméně se banánu zmocní. Podobné počínání můžeme pozorovat i u dítěte, které ještě není tak vyspělé, resp. nemá tolik zkušeností s podobnými situacemi, aby tento problém vyřešilo v okamžiku, "bez přemýšlení".
    Je nutné rozlišit různé druhy myšlení, tj. jeho různé způsoby. Zásadně se rozlišují, při uplatnění různých hledisek, následující druhy myšlení.

-    konvergentní a divergentní myšlení: termín divergentního myšlení je významově ekvivalentní termínu "tvůrčí myšlení", jehož podstatným znakem je objevná a obecně hodnotná originalita, zatímco konvergentní myšlení probíhá v souladu se známými pravidly, neznamená však nutně mechanickou aplikaci určitého algoritmu či vzorce řešení.

-    diskurzivní a intuitivní myšlení: diskurzivní myšlení je založeno na vědomě prováděných krocích, celý proces myšlení je subjektem plně uvědomován, zatímco intuitivní myšlení probíhá pod prahem vědomí, obvykle poté, co řešení problému bylo odsunuto, ale subjekt se problémem dále podvědomě zabývá,takže se řešení vynořuje náhle jako nápad, vhled či inspirace.

-    obrazově názorné (vizuální) a pojmově logické myšlení: obrazově názorné myšlení spočívá v podstatě v operacích s vjemy a představami (tj obrazy objektů) a uplatňuje se převážně, nikoliv výhradně, při řešení konkrétních praktických úkolů, zatímco pojmově logické myšlení spočívá v operacích s pojmy a uplatňuje se zejména při řešení abstraktních problémů (oba druhy myšlení však mohou být také kombinovány). Je to myšlení specificky lidské, neboť jeho důležitou složkou je tzv. vnitřní řeč.

    Zmíněný pojem divergentního myšlení souvisí podle některých badatelů s tvořivostí. Například J. P. Guilford tyto dva pojmy zcela ztotožňuje a pokládá za velice žádoucí rozvoj tohoto druhu myšlení v dětství. Úroveň divergentního myšlení můžeme zjišťovat několika způsoby. Jako vhodné se jeví zkoušky s otevřeným koncem, pro něž nejsou stanoveny správné a nesprávné odpovědi. Takové zkoušky mohou být verbální, ale také prostorové nebo dokonce hudební. V každém případě jsou děti žádány, aby vymysleli co nejvíce vhodných způsobů, jak vyřešit nějaký předložený problém. Například můžeme užít takzvané zkoušky "užití předmětu", při níž se od dětí požaduje, aby napsaly co nejvíce možností použití pro běžné předměty jako cihla, sponka na papír, sud, přikrývka, kniha atd. Jiný příklad je zkouška "významy slov", při níž jsou žádány, aby vypsaly všechny možné významy příslušných slov. Ještě jiná je zkouška "následky", v níž se od dětí žádá, aby přišly na co nejvíce možných následků uvedené změny v obvyklém řádu věcí (např. kdyby školník ztratil klíče od školy, nebo kdyby každý žil do sta let, nebo kdyby ze všech kohoutků místo vody teklo víno).
    V učitelské praxi se můžeme setkat s poruchami kognitivních procesů. Je třeba je včas diagnostikovat, protože včasná léčba může mnoho problémů vyřešit.
    Na úroveň myšlenkových pochodů soudíme převážně na základě verbálního projevu. Hodnotíme jeho rychlost, souvislost, přiléhavost, výpravnost a obsah, tedy stránku formální (kvantitativní) a obsahovou (kvalitativní).
    Ke kvantitativním poruchám řadíme poruchu tempa myšlení: myšlení zpomalené (bradypsychické) je typické pro organické poruchy, hlubší depresi a některé formy schizofrenie. Zpomalení může dosáhnout tak výrazného stupně, že dotyčný na dotaz vůbec neodpoví, je mutistický. Opakem je myšlení zrychlené (tadypsychické), vyskytující se u manického syndromu nebo v některých intoxikacích. Porucha se projevuje překotnou mluvou, logoreou (chorobná povídavost), nálada je zpravidla chorobně zvýšená, expanzivní. Myšlení může být tak rychlé, že je subjekt nestačí převést v řeč, která se stává nesouvislou, pseudoinkoherentní.
    Narušení řídícího elementu se projevuje myšlením roztržitým v důsledku představ se silným emočním nábojem, jež vedou k příčinným i povrchním a nahodilým asociacím. Myšlení je vedeno determinující tendencí; u některých poruch (demence, manický syndrom) hovoříme o zabíhavém myšlení se ztrátou determinující tendence. Naléhavé myšlenky se silným emočním nábojem se nazývají dominujícími představami, emocemi ovlivněné myšlení se nazývá katatymní. Pokud určitá představa člověka zcela ovládá, určuje dlouhodobě nebo trvale jeho zaměření, mluvíme o ovládavé představě. Ulpívavé, perseverující myšlení se projevuje opakováním slov, objevuje se při únavě nebo jako chorobný příznak u organických poruch CNS. Nevýpravné myšlení je typické pro epileptické povahové změny, objevuje se i u demencí a mentální retardace. Je pro něj typická neschopnost pokročit ve vyprávění, subjekt se stále vrací ke stejné myšlence. Myšlenkový záraz označuje neočekávanou přestávku v toku myšlení - porucha je typická pro schizofrenní myšlení. Nesouvislé, inkoherentní myšlení je typické především pro schizofrenii, kdy se ztrácí logický sled myšlenek v důsledku rozvolnění asociací. U rozpadu osobnosti (u chronické schizofrenie nebo u těžké demence) již nelze nalézt souvislost ani mezi jednotlivými slovy, takže hovoříme o slovním salátu.
    Vážnou brzdou myšlení je jeho inhibovanost, nejčastěji neurotická. Můžeme mluvit o "strachu z vlastních nápadů" u člověka, který byl - zejména v dětství - kárán za projevy samostatnosti jako za "hlouposti" a chválen za projevy konvence, napodobování, šablony. Tvořivě myslící člověk si svým způsobem "hraje", nebojí se ani absurdních nebo "zakázaných " nápadů, přes něž často vede cesta ke kvalitnímu řešení problému.
    Chyby v myšlení zkoumal například P. R. Hofstätter (1966), který rozlišil "hloupost prvního a druhého druhu". Hloupost prvního druhu se vyznačuje neschopností spatřovat souvislosti a hloupost druhého druhu naopak spatřováním neexistujících souvislostí.


Zpět na úvodní stránku                                        Zpět na Kapitoly z obecné psychologie