Dielektrika

Fyzika normálních dielektrik

Motivace

   Důležitou roli ve vyučování hraje motivace. Rozlišujeme několik druhů motivace a je zřejmé, že se jedná o významný element lidské psychiky. Motivaci můžeme definovat jako "hybnou sílu chování" (Pavlovský, 2001). Každý člověk potřebuje uspokojovat své potřeby, a tak se chová způsobem, který vede k naplnění těchto potřeb. Jednotlivé potřeby mají rozličný původ. Některé jsou přímo spojené s fyziologickými pochody, jiné vycházejí například z nutnosti seberealizace apod. Bylo podniknuto mnoho pokusů o sestavení systematického přehledu potřeb. Potřeby můžeme rozdělit do dvou kategorií:

Potřeby primární (biologické) - tyto potřeby mají svůj původ ve fyziologických procesech v lidském těle. Patří sem hlad, žízeň, odpočinek, spánek či sex.

Potřeby sekundární (psychologické) - tyto potřeby vycházejí z osobnosti člověka. Můžeme sem zařadit potřebu sociálního uznání, potřebu bezpečí či potřebu seberealizace.

    Toto základní rozdělení však není konečné a vidíme, že u každého člověka může být určitá potřeba potlačena na úkor jiné. Pokud jsou naplněny jednotlivé potřeby biologické i psychické, pak je organismus ve stavu tzv. homeostáze (rovnováhy). V případě například spánkového deficitu organismus opouští tento stav a je motivován k opětovnému nastolení homeostáze (v tomto případě spánkem). V učitelské praxi je důležité uspokojování potřeb psychických, ale potřeby biologické mohou hrát významnou roli. Je zřejmé, že žáci nebudou příliš motivováni těsně před obědem či pozdě večer. Tyto faktory tedy musíme zohlednit v případě plánování důležitých testů a probírání náročnějšího učiva.
    Je zajímavé, že primární potřeby lze dále dělit do specifičtějších kategorií. Například potřeba hladu či žízně je obecnějším celkem, který se dále větví. U člověka můžeme pozorovat potřebu nasytit se konkrétním druhem potravy či například potřebu pít kávu. Potřebu "specifického hladu" můžeme rozpoznat v tělesných potřebách, které vyžadují vyrovnání deficitů konkrétních látek (tuky, cukry, bílkoviny, vitamíny apod.). Zmíněný příklad s potřebou pití kávy souvisí spíše s návyky.
    Motivaci můžeme dále rozdělit na motivaci vnitřní (intrinsická motivace) a motivaci vnější (extrinsická motivace). Vnitřní motivace vychází z vnitřních pohnutek člověka. Jedná se o jeho vlastní zájmy a uspokojení vlastních potřeb. Motivace vnější je dána okolním prostředím, kdy toto prostředí usměrňuje člověka a klade na něj nároky, které se snaží splnit. Ve výuce se setkáváme s oběma druhy motivace. Vnitřní motivace je přirozenou součástí dětského poznávání. U dětí pozorujeme spontánní zájem o poznávání, který je často velice intenzivní. Pokud tento zájem není uspokojován, vede k netečnosti či je nahrazen neúčelnou činností. Podpora tohoto zájmu je základní cílem vyučovacího procesu. Vnější motivace je často spojena s prestiží. Žáci se snaží své okolí (rodiče, učitele, spolužáky, atd.) přesvědčit o své úspěšnosti. Odměnou jim může být úspěch při evaluaci. Protože je tato motivace spojena s předvedeným výkonem, mluvíme často o výkonové motivaci. Tento druh motivace je úzce spjat s odměnou, pochvalou. Po dobrém výkonu musí následovat přiměřená pochvala, která dále žáky motivuje a projeví se zvýšeným zájmem o další učivo. Soustavné neúspěchy a selhání, případně absence pochvaly mohou vést ke ztrátě zájmu o probíranou látku a zanevření na vyučovaný předmět. Takový proces je samozřejmě nežádoucí. Žáci rovněž mohou ztrácet motivaci vlivem dlouhé časové prodlevy mezi vlastním výkonem a seznámení se s hodnocením. Odměna či pochvala rovněž nemusí být spojena přímo s nějakým měřitelným výkonem, žáky můžeme motivovat pochvalou za dobrou myšlenku, která se sice přímo neuplatní, ale je nějakým způsobem invenční. Tím je podporována tvořivost, která patří mezi velmi důležité kompetence žáka. Jak již bylo naznačeno, je vnější motivace dána potřebou prestiže mezi ostatními spolužáky. Různé druhy soutěžení v rámci třídy podporují tento druh motivace a mohou vést ke zvýšení výkonnosti třídy. Vysoce soutěživé prostředí třídy však může vyústit v příliš intenzivně prožívaný neúspěch. Tlak na žáka se může stát neúnosným, a tak žák může využívat únikové strategie - začít "chodit za školu", podvádět nebo předstírat nemoc. Vhodná míra motivace tedy vede ke zvýšení výkonnosti žáka, Přílišný tlak (přemotivování) ale výkonnost zmenšuje. S touto skutečností je seznámen každý sportovec, který při obrovské touze uspět často nedosahuje ani svého průměrného výkonu. Vnější motivace úzce souvisí i se sociálním prostředím, které žáka obklopuje mimo školu. Jakkoliv dobré známky nemohou mít kýžený efekt, pokud jsou rodiči žáka pomíjeny.
    Motivace bývá členěna dle mnoha aspektů. Jednotlivá členění se mohou významně lišit a bývá jim často vytýkána povrchnost a neúplnost. Jedním ze zajímavých členění je pak model navržený A. H. Maslowem. Tento model je svým uspořádáním hierarchický, postupující od základních fyziologických potřeb k potřebám vyšším rozumovým. Model bývá znázorňován jako pyramida, přičemž jedinec nejdříve uspokojuje potřeby na základně této pyramidy a až následně potřeby na vyšších úrovních.
motivace Maslow
Obr. 1 - Hierarchie potřeb podle Maslowa

Jedním z obecnějších rozdělení motivace je dělení na složky vědomá motivace a nevědomá motivace. Již z názvu je patrné, že tyto dvě složky souvisí s uvědomováním si jednotlivých motivů. Vědomá motivace označuje stav, kdy si jedinec plně uvědomuje motivy svého chování. Naopak nevědomá motivace je hybnou silou jedince, aniž by si tento jedinec byl vědom motivů svého chování.
    Termín motiv označuje jistý vnitřní popud, který určitým způsobem ovlivňuje chování člověka. Jedná se tedy o vnitřní (intrapsychickou) proměnnou. Existují však i vnější pobídky, které ovlivňují chování člověka a pro které se ujal název incentivy. Typickou incentivou jsou peníze či jídlo.
    Je-li delší dobu potřeba neuspokojena, dochází k poklesu hodnoty cíle. Například nedostatek jídla může vést ke kanibalismu. Takovou zkušenost byli nuceni podstoupit Uruguayští ragbyoví reprezentanti, kteří při přeletu And ztroskotali a přežili pouze díky konzumaci svých přátel.
    Pocit potřeby je obvykle pociťován jako jisté napětí, naopak uspokojení potřeby je spojeno s příjemným pocitem. Vidíme tedy úzkou spojitost motivace a emocí.
    Často se stává, že daného cíle není dlouhodobě dosaženo. V takovém případě se projevují zátěžové situace, které můžeme rozdělit do několika kategorií. Pokud jedinec usiluje o dosažení konkrétního cíle a na cestě k tomuto cíli neustále selhává, pak mluvíme o frustraci. Nedosažení cíle může vycházet z objektivních příčin, které není jedinec schopen ovlivnit. Cíl však také může být od počátku stanoven nereálně a jeho dosažení pak není možné z důvodu této nereálnosti. Selhání na cestě k cíli je doprovázeno nelibými pocity, úzkostí či hněvem, zlostí. Velice častým důsledkem selhání je agrese. Pokud je frustrace silná a dlouhotrvající, může se vyskytnout i porucha sociální percepce či narušení kognitivních procesů. Reakce na nezdar může být velmi různorodá. Kromě agrese vůči zdroji neúspěchu můžeme pozorovat stanovení náhradního cíle - kompenzaci. Někdy se cíl přenese do roviny představ a fantazie a v této náhradní realitě bývá uspokojován. Jedinec často omlouvá selhání velmi propracovanou myšlenkovou konstrukcí, která se snaží vysvětlit příčiny neúspěchu jako důsledku souhry objektivních důvodů. Pak mluvíme o racionalizaci. Cíl může být po neúspěchu zlehčován a jeho význam snižován - bagatelizace. Vyskytuje se rovněž široká škála únikových reakcí, frustrovaný jedinec může propadnou alkoholu či sexuální promiskuitě.
    Každý jedinec má jistou míru odolnosti vůči neúspěchu a v případě nedosažení dílčího, méně důležitého cíle selhání akceptuje. Míra odolnosti je charakterizována jako frustrační tolerance, kdy při silné zátěži může dojít k překročení této míry. Výsledkem pak může být až násilná činnost.
    Pokud se jedinec dlouhodobě vyskytuje v prostředí, které neumožňuje uspokojení potřeb, mluvíme o deprivaci. Prostředí může omezovat smyslové podněty - senzorická deprivace. Tento druh deprivace byl poměrně intenzivně zkoumán. Zkoumaný subjekt byl uzavřen ve zvukotěsné místnosti bez zdroje světla. Navíc byl ponořen v kapalině, která umožňovala splývání. Tak došlo k omezení hmatové, sluchové i zrakové percepce. Subjekt rovněž ztrácí pojem o času a přibližně po půl hodině začíná halucinovat. Další druhy deprivace jsou například spánková deprivace, sociální deprivace či citová deprivace. Neuspokojení citových potřeb v dětství (citová deprivace) vede k patologickému vývoji, který může vyústit ve vznik poruchy především v sociální dimenzi (navazování a udržení sociálních kontaktů).
    Jedinec se během života často dostává do situací, kdy dochází ke střetu několika motivů. Střet může vycházet z vnitřních motivů subjektu nebo z vnější situace (mezilidské vztahy). Tento střet označujeme jako konflikt a rozlišujeme mnoho druhů konfliktu. Například konflikt v oblasti pozitivních hodnot (navštívím hokejový zápas, nebo půjdu na koncert oblíbené kapely), konflikt v oblasti negativních hodnot (vrátím půjčku, nebo bude uvalena exekuce) či konflikt pozitivní apetence a negativní indukce (výměna součástky je drahá, ale musím jezdit bezpečně).
    Stres je dnes široce užívaným pojmem, který označuje dlouhodobé působení zátěže na jedince. Této zátěži nelze uniknout a může se i zvyšovat. Zdrojem zátěže může být okolní prostředí (požár, záplavy) či mezilidské vztahy (partner je narkomanem,...). Reakce na stres je velmi různorodá a neomezuje se pouze na oblast psychiky. U jedinců podléhajících dlouhodobému stresu se vyskytují žaludeční vředy, poruchy srdeční činnosti, nespavost a další somatické poruchy. V oblasti psychiky pozorujeme snížení úrovně kognitivních procesů, snížení efektivity výuky a vznik emoční tenze.

Motivační experiment ve fyzice



Zpět na úvodní stránku                                        Zpět na Kapitoly z obecné psychologie