Dielektrika

Fyzika normálních dielektrik

Elektrety

    Elektrety tvoří zvláštní skupinu dielektrik. Jejich název zavedl čistě spekulativně v roce 1896 O. Heaviside. Předpokládal totiž, že podobně jako existují v přírodě trvalé magnety, musí existovat i jejich elektrostatická analogie, trvale elektricky polarizovaná dielektrika. Z tohoto hlediska bychom mohli dát Heavisideovi za pravdu, neboť skutečně v přírodě existují trvale polarizované pevné látky nazývané pyroelektrety. Jejich trvalá polarizace je však zakryta nábojem, který v normálním stavu kompenzuje povrchové náboje polarizovaných dielektrik. Tento náboj se projevuje teprve zahřátím pyroelektrika, při němž se uvolní kompenzující náboj. Přesto přisuzujeme objev elektretů Mototaro Eguchiovi, který první připravil elektrety uměle ze směsi karnaubské pryskyřice, kalafuny a včelího vosku. Jeden z prvních elektretů byl připraven ze směsi 45% karnaubské pryskyřice, 45% bílé kalafuny a 10% včelího vosku. Směs těchto základních částí roztavil a nechal zatvrdnout v silném elektrickém poli. Výsledkem byla trvale polarizovaná destička, jejíž povrchové náboje opačného znaménka bylo možné pozorovat po delší dobu a nebylo je možné ztotožnit s povrchovými náboji vzniklými třením. Takto připravené elektrety byly nazvány termoelektrety. Kromě působení tepla a elektrického pole je možno připravit elektrety i dlouhodobým působením silného elektrického pole. Takové elektrety se nazývají elektroelektrety. Jak ukázal bulharský fyzik G. Nadžakov, je možné připravit elektrety i současným působením světla a elektrického pole. Takové elektrety nazýváme fotoelektrety. Konečně v šedesátých letech minulého století se objevil čtvrtý způsob přípravy elektretů, a to ozářením ionizujícím zářením (záření alfa, beta a gama). Těmto elektretům, které vznikají bez vnějšího působení elektrického pole, říkáme pseudoelektrety.