Elektrety
Elektrety tvoří zvláštní
skupinu dielektrik. Jejich název zavedl čistě spekulativně v
roce 1896 O. Heaviside. Předpokládal totiž, že podobně jako
existují v přírodě trvalé magnety, musí
existovat i jejich elektrostatická analogie, trvale elektricky
polarizovaná dielektrika. Z tohoto hlediska bychom mohli
dát Heavisideovi za pravdu, neboť skutečně v přírodě
existují trvale polarizované pevné látky
nazývané pyroelektrety. Jejich trvalá polarizace
je však zakryta nábojem, který v
normálním stavu kompenzuje povrchové náboje
polarizovaných dielektrik. Tento náboj se projevuje
teprve zahřátím pyroelektrika, při němž se uvolní
kompenzující náboj. Přesto přisuzujeme objev
elektretů Mototaro Eguchiovi, který první připravil
elektrety uměle ze směsi karnaubské pryskyřice, kalafuny a
včelího vosku. Jeden z prvních elektretů byl připraven ze
směsi 45% karnaubské pryskyřice, 45% bílé kalafuny
a 10% včelího vosku. Směs těchto základních
částí roztavil a nechal zatvrdnout v silném
elektrickém poli. Výsledkem byla trvale
polarizovaná destička, jejíž povrchové
náboje opačného znaménka bylo možné
pozorovat po delší dobu a nebylo je možné
ztotožnit s povrchovými náboji vzniklými
třením. Takto připravené elektrety byly nazvány
termoelektrety. Kromě působení tepla a elektrického pole
je možno připravit elektrety i dlouhodobým působením
silného elektrického pole. Takové elektrety se
nazývají elektroelektrety. Jak ukázal
bulharský fyzik G. Nadžakov, je možné připravit elektrety
i současným působením světla a elektrického pole.
Takové elektrety nazýváme fotoelektrety. Konečně v
šedesátých letech minulého století
se objevil čtvrtý způsob přípravy elektretů, a to
ozářením ionizujícím zářením
(záření alfa, beta a gama). Těmto elektretům,
které vznikají bez vnějšího působení
elektrického pole, říkáme pseudoelektrety.