Dielektrika

Fyzika normálních dielektrik

Didaktika

    Didaktika je pedagogický obor, který se zabývá vzděláváním a vyučováním. Didaktiku můžeme definovat jako teorii vzdělávání a vyučování. Jedná se tedy o nástroj učitele, pomocí kterého se snaží svoji výuku zefektivnit. Didaktika se dále člení podle oboru působnosti. V této části se zaměřím na didaktiku fyziky, což je relativně mladý obor. Didaktika fyziky se začala spolu s didaktikou matematiky utvářet v polovině 19. století, zprvu jako metodika vyučování zaměřená na nové postupy výkladu učiva a nové pomůcky. Další vývoj zaznamenává didaktika fyziky v polovině 20. století. Tento vývoj úzce souvisel s tehdejší modernizací československého školství (přestavba školství). Na potřebě modernizace školství se rovněž podepsal rozvoj technologií, který přilákal velké množství zájemců o studium fyziky a dalších přírodovědných oborů. Přestože vývoj technologií pokračuje ve svém růstu, v současnosti pozorujeme spíše zvýšený zájem o humanitní obory. V počátečních fázích vývoje didaktiky fyziky rozhodujícím způsobem pomohla Jednota českých matematiků a fyziků.
   Didaktika je klasickým interdisciplinárním oborem. V didaktice se snoubí pedagogika, psychologie, sociologie, filozofie, historie, matematika, fyzika, kybernetika, technika a další obory. Didaktika tyto obory integruje a zastřešuje. V mnoha zemích je však pojetí didaktiky odlišné. Některé země dokonce tento obor vůbec nerozlišují. Komenský ovlivnil především evropské země a jeho vliv je zde více patrný. V posledních letech můžeme pozorovat pokusy o reformu didaktiky. Některé tendence zacházejí až do extrému. Požadují zrušení výuky v současné podobě a její nahrazení domácí výukou. Didaktika je často kritizována a podceňována.
    Didaktika má však poměrně pestré dějiny a její zrod můžeme najít až v 17. století. Zakladatelem didaktiky v Českých zemích je Jan Ámos Komenský (1592 - 1670), ale první pokusy teoreticky popsat proces výuky a interakci učitel - žák můžeme nalézt v roce 1612, kdy Wolfgang Ratke publikoval knihu Nova Didactica. V tomto díle jsou popsány tehdejší problémy ve školách a zároveň návrhy k jejich odstranění. Didaktické úvahy publikoval také vynikající židovský myslitel Jehuda ben Bezalel (známý též jako Maharal), žijící v rudolfínské Praze. Jeho úvahy jsou zaměřeny na systém a způsob vzdělávání. Některé spekulativní teorie uvádějí, že tyto úvahy znal i Komenský a nechal se jimi inspirovat. V roce 1632 publikuje Komenský své dílo Didaktika česká, ve kterém vymezuje předmět didaktiky jako "docendi artificium, to jest umění o umění aneb o umělém vyučování mládeže v uměních, jazyku a moudrosti, a to snadno, jakoby hrou". Původně chtěl Komenský publikovat toto dílo jako součást velkého pojednání Ráj český, které by obsahovalo část teoretickou, didaktickou a praktickou. Pojednání bylo určeno učitelům i rodičům. Komenského názory předběhly svou dobu. Některá zlepšení tehdejší výuky se udržela dodnes. Komenský rozdělil vzdělávání do několika fází podle věku žáka. Do věku 6 let doporučoval výchovu dítěte v domácím prostředí. Obsah této domácí výuky sepsal v díle Informatorium školy mateřské. Ve věku od 6 do 12 let navštěvovalo dítě obecnou školu, ve které se mu dostalo základního vzdělání - psaní, čtení, počítání, náboženství, zpěv apod. Výuka probíhala pouze 2 hodiny dopoledne a 2 hodiny odpoledne. Od 12 do 18 let navštěvovali žáci školu latinskou, ve které již probíhala výuka náročnějších předmětů (rétorika, astronomie, geometrie, matematika, dějepis, latina, řečtina aj.). Ve věku od 18 do 24 let mohli žáci studovat na akademii, která byla obdobou dnešní vysoké školy. Výuka byla zaměřena na problematiku náboženství, práva či medicíny. Komenský nepovažoval absolvování akademie za ukončení vzdělávání, naopak tvrdil, že vzdělávání má být celoživotním procesem. Uvedené rozdělení vzdělávání do jednotlivých etap je jedním z prvních pokusů o systematizaci školství. Dílo Komenského není pouze didaktického charakteru, jako velice zbožný člověk napsal Komenský mnoho děl s náboženskou tématikou (Kšaft umírající matky jednoty bratrské), slovníků (Poklad jazyka českého) a filozofických spisů (De rerum humanorum emendatione consultatio catholica). Jazyková úroveň celého díla je velice vysoká a z literárního hlediska nesmírně hodnotná. Život Komenského provázely katastrofy. Mezi nejvýznamnější patřil požár v polském Lešně, při kterém mu shořelo velké množství spisů. V osobním životě jej velice zasáhla smrt manželky a dětí, ze které se nikdy zcela nevzpamatoval. Po smrti své ženy sepsal dílo Truchlivý, ve kterém popisuje spor mezi vírou a rozumem. Víra, ve které často hledal útěchu, se mu stala do jisté míry i osudnou. Protože odmítl konvertovat ke katolictví, byl donucen odejít do exilu. Své myšlenky šířil po celé Evropě, ale do rodné vlasti se již nevrátil.
    Podíváme-li se na školní budovy, uspořádání tříd a způsob výuky, je stále patrný odkaz období osvícenství. Didaktika však neustrnula v jednom bodě, ale prodělala dlouhý vývoj až do dnešní podoby. Jeden z nových konceptů pochází ze Spojených států amerických. Na konci 19. století se Amerika zmítá ve společenské a ekonomické krizi. Jako východisko se nabízí reforma vzdělávání a jejím hlavním představitelem se stává J. Dewey. Zastává názor, že žáka nejvíce formuje sociální prostředí, ve kterém se pohybuje. Proud, který Dewey reprezentuje, se nazývá pragmatická pedagogika a hlavní myšlenkou je výuka látky, kterou žák chce poznat. Velkou roli přikládá Dewey obtížím (problémům), které iniciují další myšlení. Cílem myšlení není jen poznání, ale i schopnost přizpůsobování se podmínkám prostředí.
    Počátkem 20. století se začal rozvíjet behaviorismus a tento proud zasáhl i didaktiku. Představitelem je E. L. Thorndike. Hlavním přínosem jeho teorií byl popis dnes převládajícího způsobu vyučování - rozdělení učiva na menší celky, které se dále předají žákům. Učivo je třeba upevňovat (opakování) a kontrolovat (zkoušení). Velký rozvoj továren (Ford - USA, Baťa - Československo) a efektivita práce v těchto závodech vedla didaktiky k myšlence zavést některé prvky z výroby i do vyučování. Cílem bylo formulování přesných výukových cílů - složité dovednosti se rozčlenily do dílčích úkonů. Rovněž se experimentovalo s individuálním studijním plánem, kdy žák zvládá učivo jen s minimálním přispěním učitele.
    Nadšení z úspěchů behaviorismu začínají krotit meziváleční badatelé, kteří zdůrazňují důležitost vnitřních mentálních procesů. Začínají se objevovat názory, že učení není plně určeno vrozenými dispozicemi žáků. Na učení se rozhodujícím způsobem podílí i sociální prostředí. Učení je v tomto smyslu vyrovnání se mezi strukturou mysli a prostředím, ve kterém jedinec žije. Tuto oblast popsali významní vědci jako J. Piaget, F. Ch. Bartlett či E. Tolman. Význam jejich práce byl však doceněn až po druhé světové válce. V sovětském svazu publikuje zajímavé práce například L. S. Vygotskij. Porevoluční nadšení v SSSR vede k rozsáhlému experimentování typickému pro centrálně řízené diktatury. Některé myšlenky jsou však dodnes základem sociokognitivní a kulturní psychologie a konstruktivismu.
    V poválečných letech se znovu na scéně objevují behavioristé a do centra zájmu se dostává pozitivní a negativní zpevňování (B. F. Skinner). Opět se projevuje potřeba exaktního určení výukových cílů. Výukové cíle je třeba systematizovat a tohoto úkolu se ujímá B. Bloom.

Podrobné popis jednotlivých taxonomií naleznete v následujícím odkazu:

Taxonomie výukových cílů

Stránky jsou dále doplněny o klasifikaci výukových metod, taxonomii učebních úloh a vyhodnocení dotazníkového šetření u vysokoškolských studentů:

Klasifikace výukových metod

Taxonomie učebních úloh

Vyhodnocení dotazníkového šetření u vysokoškolských studentů

Zpět na úvodní stránku